Kateřinka: V osamění a daleko od pomoci na Jesenicku

Описание: To, že v Česku na místo v sociálních službách čekáte roky, je všeobecně známé. Podle analýzy EY si například ve Středočeském kraji člověk na místo v domově pro seniory průměrně počká celých 317 dní. A v případě kombinovaného postižení či klientů vyžadující vyšší míru podpory to bude ještě mnohonásobně déle. Rodinám a pečujícím, kterým obecně kvalitní sociální služby chybí, řeší situaci svépomocí. Méně vhodné služby, které neodpovídají potřebám klientů, pak využívají až ve chvíli, kdy péči najednou už sami nezvládají – tedy ve chvíli, kdy jim dojdou fyzické či psychické síly nebo musí třeba na zákrok do nemocnice.

👩‍👧Paní Lenka Kováčová žije na Jesenicku se svu dcerou Kateřinou, která je kvůli vážnému postižení na matce plně závislá. Matka zůstala po odchodu otce na péči sama se synem. „Kateřinka je můj miláček. Je to můj život,“ popisuje paní Kováčová svůj vztah k dceři, jejíž vývoj se po osmém měsíci života zastavil. Dnes je jí 23 let. Náročnou situaci komplikuje právě například nedostatek odlehčovacích a dalších služeb, který je v příhraničí ještě mnohem výraznější.

Řada z nich nebo i dostupná lékařská péče je až v Šumperku, což je asi hodinu cesty autem přes Červenohorské sedlo. Pokud člověk nemá auto nebo zrovna sněží, může se cesta přes hory výrazně prodloužit. Když potřebuje k zubaři, ale žádný v okolí nemá volné místo, nezbývá, než cestovat. Jako zdánlivě jednoduché řešení by mohlo vypadat přestěhování do města – ale když pomineme vykořenění z místa po takovém přestěhování a vzdálení se od přátel, s nimiž rodiny s postižením často obtížně navazují vztahy, naráží to i na finanční limity a specifické požadavky na bydlení, které v tomto případě dcera Kateřina má. Nezbývá tedy, než aby si ti, kteří žijí v příhraničí podobně jako Kováčovi, poradili sami.

Když před časem paní Kováčová musela na zákrok do nemocnice, nechala se z ní nečekaně brzy po operaci propustit – spěchala totiž vystřídat svého syna, který se musel o sestru Kateřinu starat a nemohl proto chodit do školy. Situace pro většinu lidí relativně snadno řešitelná, pro paní Kováčovou noční můra. Služby, které by se o Kateřinu v takovou chvíli postaraly, nemají na Jesenicku kapacitu. Kdyby navíc paní Kováčová přestala o dceru pečovat na více dní – a to i v případě, že bude v nemocnici sama dcera – přijde o příspěvek na péči, který ale nezbytně potřebuje pro zajištění živobytí. „Asi bych si musela půjčit. To by pro mě znamenalo dluhovou past,“ přemýšlí nad dohrou. „Stát mě určitě nedokáže dobře nasměrovat.“ A pravdou je, že rodiny, kde jsou lidé s postižením stát často ani moc dobře nevidí, zkrátka o nich neví a tak jim nedokáže efektivně pomoci.

„Někdy ta samota na vás dolehne. I přesto, že máte rodinu, máte hodně práce, máte dceru, máte kamarády … přesto se člověk někdy cítí osaměle,“ popisuje paní Kováčová podporu lidí s postižením a svůj životní příběh na Jesenicku.

🏡 Žijeme v době, kdy by naše poštovní směrovací číslo zkrátka nemělo rozhodovat o tom, jestli dostaneme potřebnou péči a podporu zdravotních a sociálních služeb, na kterou bychom měli mít ze zákona nárok. Je proto potřeba začít mapovat potřeby lidí s postižením, nabízet jim podporu a péči kterou skutečně potřebují a také koordinovat pomoc, kterou jim stát může nabídnout.


Video vzniklo v rámci kampaně #ProPodporu šitou na míru, připravené Aliancí pro individualizovanou podporu. ProPodporu.cz.