JIZERSKÉ HORY NOS Údolní cestou

Описание: Kdysi jsem provozoval ( převzal ) blog Kagot.cz, abych jej bez sentimentu nechal zemřít, když už mě netěšilo na něj psát. Byl to prostor, kde jsem obšírněji slovem doplnil videa či fotky z toulání po Jizerkách pro ty, koho to zajímalo. Možná tedy hlavně pro sebe - jako jakousi autoterapii, utřídění myšlenek, zformulování pocitů. Dnes se výjimečně k delšímu doprovodnému textu vracím - a to tady, v popisu videa. Snad z pocitu, že sám v sobě ještě lépe utemuji a zakonzervuji pocity, které mi šly hlavou, když jsem se unavený autem vracel z Nosu napříč tmavnoucími horami....

(....a snad jen na úvod, něco jako omluvu a vysvětlení k videu: kamera stávkovala, fyzicky se rozpadala, doslova žrala baterky, spoustu záběrů nenatočila. Tvorba videa připomínala archeologický průzkum SD karty včetně oprav souborů….ale radost mi to nekalí, nemůže. Zápis dat na SD kartu se nemůže vyrovnat zápisu prožitku do šedé kůry mozkové a krajiny srdce….)

Tedy: ÚDOLNÍ CESTA NA NOS….co k ní tak napsat? Objevného nic, vše je notoricky známo – jak datum úspěšného prvního přelezu, tak autorství cesty. Koho podrobnosti zajímají, má nespočet možností, kterak se vše dozvědět, dočíst.
Doprovodný text tak pojmu z čistě svého osobního pohledu: „ÚDOLKA NA NOS“ – jak lákavě to zní! Stejně lákavě vypadá pohled na Nos a jeho údolní stěnu od Frýdlantského cimbuří. Jelikož se považuji za NELEZCE, nenapadlo by mě, že si „ÚDOLKU“ – jednu z těch nejklasičtějších cest na jizerskohorské žule – vylezu. Život ale dělá kotrmelce, ty generují příležitosti a když jste schopni a ochotni je vyčenichat, vypozorovat, chopit se jich a následovat je, pak nic není nemožné. A tak jsem, asi před osmi lety, coby ( snad po dvaadvaceti letech ) navrátilec k lezení, vyšel ÚDOLKU NA NOS NA DRUHÉM ZA LUBOŠEM. Díky mu za to, byl to nezapomenutelný zážitek, slova nestačí.
   • Видео  
Zhruba o dva roky později jsme si s Lubošem cestu zopakovali a krom úseku mezi třetím a čtvrtým kruhem jsem si ji VYTÁHL NA PRVNÍM.
   • Видео  
I tenkrát jsme se nadřeli, ale nijak extra těžké mi to nepřišlo. Roky plynuly dál, Luboše zlákaly jiné zájmy, ze skal se pomalu vytratil, já se stočil zpět k samostatnému bezcílnému toulání horami a náhodným vážnějším lezeckým výpadům, pokaždé s někým jiným - ono najít "plně kompatibilní duši - spolulezce" se vzájemně ladícím pohledem na hory, skály, lezení jako takové, životní hodnoty, s odpovídajícími možnostmi společného času, to není jen tak.
Co může člověk sám? Sóluje si ty snazší cesty bez většího objektivního rizika a pokud už cesty těžší, pak krátké – spíš bouldery, aby pád nebyl posledním zážitkem života. Rozhodně jsem si nemyslel, že se do ÚDOLKY NA NOS ještě znovu vydám. V okamžiku nalezení klidu a opuštění tužeb ovšem často přichází jakýsi úplatek Pána Osudu, který se nechce smířit s tím, že získáváte životní balanc a už po něm nic nechcete. Začne se podbízet, uplácet vás, nehodlá o vaši dušičku i skalp přijít a tak vám rázem něco nebo někoho přihraje do cesty, aby se opět kormidlo osudu pootočilo... ….tak jsme se dali dohromady s Kolíčkem. Takřka bych mu mohl být věkem tátou…hoch je mladý, má sny a páru. Díky jemu jsem zpět ve vážnějších cestách a v jizerskohorském větru slyším šepot dalších výzev. Před skoro dvěma lety nás v ÚDOLCE NA NOSU zastavil sníh a led.
   • Видео  
Koncem letošního října jsme sladili program a udělali si radost přelezem této mimořádně krásné cesty. Už ráno toho dne bylo skvostné. Vzduch na říjen vcelku teplý, kořeněně voňavý tlejícím listím, šedo-fialové ranní světlo se překlápělo do barevného dopoledne. Ideální čas!
Na prvním jsme se prostřídali – bez plánu, kdo na co zrovna měl a co chtěl. Kolíček byl ( a vždy je ) parťák, který nedá fotříkovi Atomovi pocítit, že pozvolna stárne a chybí mu trénink těžkých cest…prostě začni, pak „hele, puč, já to vezmu“, a dál hezky kruh od kruhu….a tak jsme bojovali, střídali se, oba jsme si hupsli do friendů.…zkrátka nevyvzlínali jsme k vrcholové knížce snadno, museli jsme to vydřít.
Před úplným závěrem cesty jsem uhnul - ač to nebylo třeba - na polici udělat štand, aby vrcholu dostoupil Kolíček první. Zasloužil si to. Pracky nás bolely, jestli budeme chtít ještě těžší cesty lézt, musíme se do nich vydávat častěji - být rozlezení, neboť žádného systematického tréninku nejsme schopni, neodpovídalo by to našemu naturelu….

Podání rukou, pohled od vrcholové knížky do rokle Černého potoka a k Frýdlantskému cimbuří, barevné lesy v hloubce pod námi i v protějším svahu, dobrý pocit z vybojované cesty, čerstvý podzimní vítr, hukot Černého potoka, vůně říjnových bučin….nezapomenu….Navíc se usmívám nad brikulemi zmíněného Pána Osudu – kdo ví, co nachystá…třeba uteče pár let a moje děti budou tahat Údolkou na Nos stárnoucího Kolíčka, aby se kruh uzavřel…
A já se budu dívat dalekohledem z údolí, jako teď Kolíčkův děda Joska....
Radujte se z běhu života! Krásný podzim všem! Tom Atom