Václav Skalický (88 let) | Pamětníci lanškrounské kopané | Fotbal Lanškroun

Описание: „Lanškrounskému fotbalu byl věrný od žáků až po starou gardu.“ Tato věta by mohla být klíčem k celému medailonku Václava Skalického. Ne jako patetický slogan, ale jako prosté konstatování života, který byl s míčem a s Lanškrounem spojený od dětství.
Václav Skalický začínal jako žák v LaPa Lanškroun. Fotbal ho provázel i během studií v Pardubicích, kde nastupoval za Rybitví a dva roky okusil druhou ligu v dresu VCHZ Pardubice. Základní vojenskou službu strávil v Českých Budějovicích, kde hrál za Rudou hvězdu. Přestože ho sportovní cesta zavedla i mimo rodné město, po návratu z vojny spojil své jméno natrvalo s Lanškrounem. Hrál zde až do čtyřiceti let, poté předával zkušenosti jako trenér dospělých i mládeže a zůstal u fotbalu i jako funkcionář.
Dnes je mu 88 let. Mluví pomalu, občas hledá v paměti jména spoluhráčů a trenérů, ale když přijde řeč na derby s Českou Třebovou nebo Letohradem, v hlase je stále slyšet soutěživost a hrdost. Vzpomíná na plné hlediště, na pět set diváků, na partu, která držela pohromadě na hřišti i mimo něj. Na útočné góly i pevnou obranu, na společné oslavy v hotelu Slavia, na trenéry, kteří mužstvo dovedli do krajského přeboru.
Jeho vyprávění není jen o výsledcích a tabulkách. Je o době, kdy se fotbal hrál s nasazením, kdy se „lámaly kosti“ a kdy se o body bojovalo až do poslední minuty. Je o partě, která si věřila, a o městě, které na své mužstvo chodilo. Tento medailonek je připomínkou jedné hráčské generace, ale i poděkováním člověku, který lanškrounskému fotbalu věnoval většinu svého života. Tradice, o které mluvíme, nestojí jen na trofejích, ale na lidech, jako je Václav Skalický.
Právě takoví lidé, kteří u fotbalu vydrželi desetiletí, propojují celé generace. Jako hráči stáli na hřišti po boku svých vrstevníků, později jako trenéři vedli jejich děti a nakonec se s nimi znovu setkávali ve starých gardách či na tribunách. Díky nim nevznikají mezi generacemi mezery, ale přirozená návaznost. Fotbal se tak nestává jen soutěží, ale místem setkávání a společné paměti města.